Menu

NDM_extra

NDM EXTRA

NDM EXTRA

NDM EXTRA

The National Moravian-Silesian Theatre (based in 1919)


The National Moravian-Silesian Theatre with a seat in Ostrava is the biggest and oldest professional theatre in the Moravian-Silesian region and at the same time the biggest cultural institution established by the statutory city of Ostrava. It is a noticeable centre of cultural, spiritual, intellectual and social life of citizens of Ostrava and of its wide surroundings. It is the only theatre in Moravia, which has four artistic companies – opera, drama, operetta/musical and ballet, which perform regularly on three permanent scenes – in the Antonín Dvořák Theatre, in the Jiří Myron Theatre and in the Theatre "12". The theatre presents 16–19 premieres per year and plays almost 500 performances.


Widely approached ambitious dramaturgy of all four artistic companies is affected by the intention to address the widest possible audience of all generations and interests. From classical Czech and world repertoir through innovating dramaturgy and contemporary works to experimental performances and projects often crossing the borders of genres. Thanks to its quality, the National Moravian-Silesian Theatre belongs to the top of the theatre art, which has been confirmed not only by awards received at theatre festivals, but also by interest of home and foreign performers, choreographers and soloists, who appear as guests.


NATIONAL MORAVIAN-SILESIAN THEATRE
contributory organisation
ul. Čs. legií 148/14
701 04 Ostrava — Moravská Ostrava

www.ndm.cz

3D Ausstellungen

  • NDM EXTRA

    Antonín Střížek: OBRAZY, KTERÉ JSOU TAK KRÁSNÉ

    03 May 2022 – 30 Jun 2022

    Když byl Antonín Střížek (narozen 22. května 1959 v severočeském Rumburku) vybrán k účasti na výstavě Rozbité zrcadlo (Der zebrochene Spiegel), která se uskutečnila roku 1993 ve výjimečně prestižních prostorách Deichtorhallen v Hamburku a ve vídeňské Kunsthalle, bylo to zjevné potvrzení skvělého postavení tohoto českého malíře na mezinárodní scéně. Střížek se na ni propracoval aktivní účastí na domácích akcích 80. let, jimiž se formovala a prezentovala nastupující postmoderní generace. Malíř si tehdy ustálil svůj koncept malby a ve šťastném okamžiku vzedmutí malířské vlny revokoval ikonografické možnosti jejích ustálených druhů, jakými jsou zátiší, krajina a figurální kompozice. Současně zaujal také způsob, jakým byly obrazy namalovány. Byla to, a stále je, hutná čistá malba, s hapticky přitažlivou koloristickou radostí, která plně využívá možnosti a škálu olejové techniky. Upřímnost tohoto malířova přístupu si dokázala osahat stejnou měrou meze téměř naivního, v dobrém smyslu slova, nadšení pro obraz jako takový, až po rafinovanou intelektuální obratnost, se kterou své kompozice maluje. Jako by znovu objevoval přirozenost jednoduchého, zřetelného a čistého. Vznikl z toho zcela transparentní a originální vizuální jazyk, který Střížek používá dodnes. A stejně jako jeho malba jsou také náměty jím tvořených obrazů upřímné i drzé, staré i novátorské, obrácené do minulosti i do nezlomné budoucnosti malířského média. Někdy využívají fotografii, jindy jsou zcela „čisté“, jsou realistické i metafyzické. A vždy jsou malířské. V tomto klíči vznikají nekonečné žánrové cykly, které se vnitřně vyvíjejí, vzájemně občerstvují a dohromady vytváří onen přitažlivý, vizuálně uhrančivý Střížkův svět. Věci, zvířata, ptáci, lidé, stroje, město – ve dne i za večera, zátiší, lokomotiva, boty, tramvaj, Brusel i kubismus, bouračka. Jsou to obrazy překvapivé, plné možných otázek co s tím, co jsme, co a jak a kde žijeme. A za všemi namalovanými obrazy, za každým z nich, za zátiším i krajinou, za výjevy s dětmi i dospělými, za pruhem světla i barvou květin s úžasem zjišťujeme, že tím zásadním Střížkovým objevem, který nám sděluje, je ten, že prožít život v umění má smysl. Nejen pro umělce, ale i pro nás, pro diváky. Martin Dostál, kurátor výstavy _____________________________________________________________________________________ Antonín Střížek’s (born on 22 May 1959 in Rumburk, North Bohemia) participation in the exhibition The Broken Mirror (Der zebrochene Spiegel), which took place in the prestigious premises of Deichtorhallen in Hamburg and Kunsthalle in Vienna in 1993, was an obvious confirmation of how excellent position the Czech painter has on the international scene. Antonín Střížek’s active participation in the 1980s home events, which shaped and represented the emerging postmodern generation, was responsible for his growth and transformation into an internationally acclaimed artist. At that time, the painter established his concept of painting, which consisted in a still life, landscape, and figurative composition that formed the core of his creation. At the same time, the way in which the paintings were created was intriguing as well. It was—and still is—a dense, pure, and haptically appealing colourful painting that fully exploits the possibilities and range of an oil technique. The sincerity of this painter's approach has managed to touch both naive enthusiasm—in a good sense—and refined intellectual dexterity. It seems as if the painter tries to rediscover the nature of the simple, the clear, and the pure, which results in a completely transparent and original visual language that is significant for Antonín Střížek until nowadays. And just like his paintings, its subjects are both honest and cheeky, antique and innovative, and are looking to the past and unbreakable future of the medium; sometimes they are based on photography, sometimes they are clear, realistic, and metaphysical, but always painterly. This is a key through which endless genre cycles emerge, evolve internally, refresh, and create an appealing, visually enchanting world created by Střížek. Things, animals, birds, people, machines, the city during the day and night, a still life, locomotive, shoes, a tram, Brussels and cubism, crash—these are surprising images evoking possible questions about who we are and how and where we live. And behind each painting, each still life and landscape, each scene with children and adults, each streak of light and colour of the flowers, we are amazed by finding out that the fundamental subject Antonín Střížek conveys is that the life in arts makes sense—not only for the artist but also for us, the viewers.  Martin Dostál, curator of the exhibition

  • NDM EXTRA

    Aleš Hudeček: 370 NM

    12 Jan 2022 – 08 Mar 2022

    Ostravský umělec Aleš Hudeček (*1973) ve svých obrazech i akvarelech zůstává nadále věrný své typické malířské poloze tematizující narativitu v malbě prostřednictvím paradoxů budovaných na kontrastním vztahu lidských figur a neživých objektů a útvarů uváděných do nepatřičných konstelací a indiferentních situací, jež snad mají vztah k něčemu (autorem) někdy či mimochodem viděnému. Pózy, gesta a pohledy převážně ženských aktérek spolu s převládajícím amorfně neurčitým barevným pozadím, jež může někdy navozovat dojem krajiny a jindy zase interiéru, vyvolávají dojem zakoušených každodenních situací převedených do jakýchsi existenciálně laděných rituálů. I samotný název výstavy na první pohled vyvolává rozporné pocity – 370 nm (tj. nanometrů) vyjadřuje rozdíl mezi minimální (390) a maximální (760) vlnovou délkou viditelného světelného spektra. A právě světlo a barva jako jeho vlastnost jsou v Hudečkově interpretaci pojímány jako bytostný paradox malířství, které se bez barvy a možnosti jejího vidění neobejde, zároveň ale není absolutně možné redukovat je právě jen na číselné vyjádření limitů fyzikálních veličin. Ve svých aktuálních malbách pojímá Hudeček světlo jako samotného aktivního hybatele toho, co se na obrazech odehrává. To ono vybízí aktéry k akci tím, jak je skrytě přítomné, tajemně vzývavé i přirozeně nenucené ve svém (někdy až manipulativně interpretativním) vyzařování. Kurátorem výstavy je Martin Mikolášek. _________________________________________________________________ The Ostrava painter Aleš Hudeček (*1973) remains faithful to the narrativity in his paintings through paradoxes built on the contrasting relationship between human figures and inanimate objects that are positioned in an inappropriate manner. The poses, gestures and glances of mostly female actors, which go hand in hand with the background of an indeterminate colour, may evoke sometimes landscapes, sometimes interiors that give the impression of experienced everyday situations that are transformed into some kind of existentially tuned rituals. At first glance, the exhibition’s title may evoke contradictory feelings—370 nm (i.e., nanometres) express the difference between the minimum (390) and maximum (760) wavelength of the visible light spectrum. In Hudeček's interpretation, light and colour—the properties of the spectre—are conceived as the essential paradox of painting, which cannot exist without a colour and the possibility of seeing it. At the same time, it is absolutely impossible to reduce them to numbers that express limits of the physical quantities. In his current paintings, Hudeček conceives of light as a very active agent of what is captured in the paintings. It is the light that prompts the actors to act by how it is covertly present, mysteriously evocative, and naturally unforced in its (sometimes manipulatively interpretive) emanation. The exhibition is curated by Martin Mikolášek.

  • NDM EXTRA

    Julie Machallová: MEZI OKNY – AMONG WINDOWS

    03 Nov 2021 – 11 Jan 2022

    3.11.2021, 17:00 - Galerie současné malby - Divadlo Antonína Dvořáka Ostravská malířka Julie Machallová ráda cestuje. Zážitky ze svých putování pak často zpracovává jako náměty svých obrazů. Na plátnech malířky Julie Machallové se můžeme setkat s horolezci v Himalájích, se ztišenou buddhistickou svatyní v Káthmándú, s čilým ruchem vlakového nádraží kdesi v Indii, s městskými ruinami v Gaze, v nichž také žijí lidé, nebo s pitoreskními balkony činžáků v Bangkoku či třeba s pohledem na okna budovy muzea holokaustu v Berlíně. Právě motiv okna můžeme vnímat jako spojující moment většiny obrazů, které autorka v Galerii současné malby Divadla Antonína Dvořáka v Ostravě prezentuje. „Okno“ je pro malbu signifikantní. Spolu s renesančním objevem využitelnosti matematické perspektivy pro budování iluze prostoru na dvojrozměrné ploše začínají umělci i teoretikové uvažovat o malovaném obraze právě jako o okně, jímž lze nahlížet do uceleného obrazového světa, jehož jednotlivé elementy jsou navzájem logicky i proporčně provázány a v němž se intenzita vizuálního klamu téměř nedá odlišit od toho, co člověk skutečně vidí, dívá-li se na svět kolem sebe. Paradigma malířství jako mimetického kouzelnictví tak na několik dlouhých století ovládalo to, jak je třeba se k malbě vztahovat. Teprve až modernistická akcentace autonomie obrazu jako sebereferenční umělecké jednotky – která nepotřebuje jiné konotace než právě ty, které jí autor přisuzuje bez nutnosti nápodobou tematizovat svůj vztah k viděnému – znamenala definitivní odpoutání od tradičního závazku malovat tak, aby to bylo vizuálně uvěřitelné. Při zpětném pohledu je však zřejmé, že modernistické popření mimetické role malířství, jež ve své době působilo jistě osvobozujícím dojmem, neznamenalo a neznamená odmítnutí nápodoby jako takové, neboť práce s ní zůstala tak či onak v malířství přítomná dodnes. Jak je to tedy s obrazy Julie Machallové? Jde jí primárně o zobrazování viděného, nebo se za její tvorbou skrývají i jiné důvody? Tím, jak se ve své malbě hlásí k uměleckému aparátu, který umožňuje iluzivní zobrazování, by se zdálo, že jsme skutečně svědky tvorby, v níž jde především o zachycení viděného. Obrazy Julie Machallové jsou ale výsledkem strukturovanějšího nakládání s motivem. Její plátna nejsou jen jakýmisi momentkami z cest. Jsou průnikem různých vlivů a intencí, v nichž je individuální vizuální vzpomínka na viděné jen z jednou příčin, proč její obrazy vznikají. Vedle vzpomínky na viděné chce totiž vizuálně zachytit i emoce, kulturní odlišnosti, ale i ohlasy svých dřívějších vzpomínek, nápadů a možná i obav. Prchavost jedinečných okamžiků proto přetavuje do scén, které díky tomu mají obecně narativní potenciál. Tím, kdo (jakýkoli) příběh bude rozvíjet dál, není autorka, která stojí na jeho počátku, ale divák, kterému je dána možnost (a zodpovědnost) dovyprávět viděné v kontextech svých mentálních důrazů – geografických, sociálních či environmentálních. „Okno“ zde tedy figuruje jako symbolický návod ke čtení: každé okno (vlaku, domu, muzea, svatyně) je vždy nějakým způsobem viděním, myšlením a představou, prostorem mezi dovnitř a ven. Vztah, který imaginací proměňuje tušené ve skutečné. _________________________________________________________________________________ Ostrava painter Julie Machallová loves travelling. She often uses her experiences from her travels as subjects for her works. You can see mountaineers in the Himalayas, a Buddhist shrine in Kathmandu, the bustle of a train station somewhere in India, urban ruins in Gaza where people also live, the picturesque balconies of tenement buildings in Bangkok, or the views of the Jewish Museum in Berlin. It is the motif of a window that can be perceived as the unifying element of most of the paintings presented by the artist in the Gallery of Contemporary Art at the Antonín Dvořák Theatre, Ostrava. A “window” is significant in painting. It is due to the Renaissance discovery of using mathematical perspective to create an illusion of space on a two-dimensional surface which made all the artist and theoreticians think of a painting as a window through which one can perceive a coherent picture of the world whose particular elements are logically and proportionally linked and in which the visual illusion is almost indistinguishable from what one actually sees. Thus, the paradigm of perceiving a picture as mimetic wizardry was dominated by how one should relate to painting for centuries. And it was in modern times when the emphasis on perceiving a painting as a self-referential unit—that needs no connotations other than precisely those attributed to it by the artist and neither thematising the relation to what is seen—was established. Such unit means a definitive break from the traditional commitment to painting in a way that was visually believable. In retrospect, however, it is clear that the modernist denial of the painting’s mimetic role, which certainly had a liberating effect in its time, did not mean and does not mean a rejection of imitation as such, since working with the unit has remained present in painting to this day. So how is it with Julia Machallová’s works? Is she primarily concerned with depicting what she has seen, or are there other reasons behind it? It is obvious that we are indeed witnessing a work that is primarily about capturing the object since she follows an artistic apparatus that allows for illusory representation. However, Machallová’s paintings are the result of a more structured treatment of the motif. Her works are not just some snapshots from her travels. They are an intersection of different influences and intentions in which the individual visual memory is just one of the reasons why her paintings are made. Besides the memories, she also wants to capture emotions, cultural differences as well as echoes of her earlier memories, ideas, and perhaps even fears. She therefore transforms the fleeting nature of unique moments into scenes that have a general narrative potential. Nevertheless, it is not the author who develops (any) story further, it is the viewer who is given the opportunity (and responsibility) to retell what the author means through the geographical, social, and environmental emphases. The “window” then can be seen as a symbolic guide—each window (in a train, house, museum, or a shrine) is always some kind of seeing, thinking and imagining; it is a space between inside and outside. It is a relationship that transforms the imagined into the real through imagination.

  • NDM EXTRA

    Kateřina Burgertová: ZAVŘENÉ DVEŘE

    09 Mar 2022 – 03 May 2022

    Ačkoli Kateřina Burgertová (* 1986) pochází z Ostravy, s výjimkou účasti na festivalu Kukačka v roce 2019, v jehož rámci vytvořila spolu s Eliškou Fialovou nástěnnou malbu nazvanou Stojí s pěstí, svou tvorbu ve svém rodném městě doposud neprezentovala. Její výstava v Galerii současné malby v Divadle Antonína Dvořáka je tak vlastně jakousi pomyslnou premiérou v jejím rodišti. Když před deseti lety pořádala pražská Galerie 35m2 výstavu kreseb tehdejší čerstvé absolventky malířského ateliéru prof. Petra Kvíčaly na FAVU VUT v Brně, v úvodním textu k výstavě se objevil citát autorčina prohlášení o tom, že „se na malbu teprve toužebně chystá“. Od té doby samozřejmě vytvořila řadu dalších kreseb a pozoruhodných obrazů, z nichž sedm nejnovějších bude součástí prezentace její tvorby v Národním divadle moravskoslezském. Snad by se tedy dalo říct, že autorčina umělecká touha dochází svého naplnění. Ta její věta ovšem zároveň charakterizuje něco víc než jen vyřčené přání do budoucna. Vystihuje totiž celkový přístup Kateřiny Burgertové k tomu, jak bezpodmínečně svou tvorbu vnímá a postihuje. O chvílích, kdy začíná malovat obraz, mluví jako o situacích plných pochybností, v nichž přitom není kam uhnout. O tvorbě mluví jako o okamžicích, v nichž se mísí radost z nalezení vlastní integrity a úzkost nejistoty. Svůj způsob uměleckého (nejen vizuálního, ale i verbálního) vyjadřování proto neustále ověřuje, zkoumá, zpochybňuje, zavrhuje a zase se k němu vrací. Snaží se snad až úzkostlivě vyhýbat všemu, co by zavánělo nadbíháním módě nebo trendu. Straní se všeho, co by zastíralo vážnost a křehkost toho, co prozkoumá a co hodlá vyjádřit. V malbách i kresbách zůstává věrná zobrazivému jazyku. V tlumených barevných škálách zobrazuje především to, co ji obklopuje. V melancholicky laděných a dějově vyprázdněných scénách se často objevují atributy důvěrně známého prostředí (dvorek, zahrada, kuchyň, stůl, rozestlaná postel, okno, dveře) transformované do symbolů, v nichž se ukrývá to podstatné – stopy a doteky blízkých, stejně jako symbolika přechodu mezi vnitřním a vnějším, vlastním a cizím, ale také mezi strohou popisností a svobodnou imaginací. I proto se ostravská výstava Kateřiny Burgertové jmenuje Zavřené dveře. Aluze k básni Petra Hrušky Dveře je jistě jen náhodná, ale souznění obrazu a slova zde nádherně rezonuje: „Vždycky se ty dveře zavíraly, samy od sebe, léta letoucí, s pomalým chvatem. Teď se ani nehnou.“ Martin Mikolášek __________________________________________________________________________ Kateřina Burgertová: Zavřené dveře (Closed Door) Though Kateřina Burgertová (1986) was born in Ostrava, she has never had a proper chance to show her works here in her birthplace. An exception was the Kukačka festival during which she exposed the wall painting called Stojí s pěstí (Stands With a Fist) that she created together with Eliška Fialová in 2019. For this reason, we may consider this exhibition in the Gallery of Contemporary Art at the Antonín Dvořák Theatre to be her debut. Kateřina is a graduate of the Faculty of Fine Ars at the Brno University of Technology, where she studied under Prof. Petr Kvíčala. It was ten years ago when the Prague Gallery 35m2 organized an exhibition where Kateřina’s drawings were shown. The introductory text included artist's quote that she “was going to prepare herself for painting intensively." Since then, of course, she has produced a number of other remarkable drawings and paintings, seven of which are included in the exhibition available in the National Moravian-Silesian Theatre. Perhaps the artist’s artistic aspirations reach fruition, and the statement was not just an uttered wish, but the unconditional and overall approach Kateřina has towards her own work. The moments she starts to paint are moments full of doubts with no way back. The process of creation means moments of joy, which comes from finding her own integrity, and anxiety. This is why Kateřina is constantly testing, exploring, questioning, rejecting, and returning to her artistic expression, both visual and verbal. She refuses everything that fawns over fashion and trends, and she is uncompromising when it comes to the seriousness and fragility of what she intends to explore and express. Kateřina remains faithful to the language of presentation in her work. Using darker colours, she mostly portrays everything around her. Melancholic and empty scenes often feature attributes of a familiar environment (a backyard, garden, kitchen, table, scattered bed, window, door) that are transformed into symbols hiding the essential—marks and touches of the loved ones as well as the transition between the inside and outside, own and strange, and between a strict description and free imagination. That is why Kateřina Burgertová's exhibition in Ostrava is called Closed Door. The allusion to Petr Hruška's poem The Door is surely a coincidence, but the image and word absolutely fit here: “The door has always closed itself, for years and years, rushing slowly. Now they don't move at all”. Martin Mikolášek

  • NDM EXTRA

    TÁŇA HODANOVÁ – KRÁLOVNA OSTRAVSKÉHO JEVIŠTĚ

    01 Sep 2022 – 31 Aug 2023

    TÁŇA HODANOVÁ (* 22. srpna 1892 Strakonice – † 4. června 1982 Ostrava) Výstava k poctě první dámy ostravské činohry, jak bývá Táňa Hodanová často označována, je realizována ve slavnostním sále NDM, který v sezóně 2022/2023 nese jméno právě této jedinečné herečky. Další informace jsou k nalezení na https://divadelniarchiv.cz/people/detail/person/2203

  • NDM EXTRA

    Adéla Janská –⁠ Zelený pokoj

    09 Mar 2020 – 26 May 2020

    Vernisáž výstavy se uskutečnila 9. března 2020 v 18 hodin v Divadle Antonína Dvořáka. Výstavní projekt je realizován ve spolupráci s kurátorem Martinem Mikoláškem. Přestože olomoucká malířka Adéla Jánská (* 1981) prošla školením u Františka Hodonského, v jehož malbách i grafikách převládají imaginativní krajinářské motivy, jejím tématem je už více než jednu dekádu především lidská figura. K Ostravě má, jak sama říká, velmi blízko – své obrazy zde představila naposledy před dvěma lety v Dole Michal. V letošním roce ji kromě výstavy v Galerii současné malby v Divadle Antonína Dvořáka čeká ještě jedna další ostravská prezentace. Šťavnatě laděnou barevností dokáže postavy na svých obrazech zachycovat ve znepokojivě neurčitých situacích. Jen na chvíli se zdá, že jsme svědky banálních dějů bez významu, zachycených v jakémsi nerozhodném a bezvýznamném okamžiku mezi začátkem a koncem čehosi, co nemá zřejmý význam. Aktéry těchto bezúčelných (ne)dějů sleduje s až voyerským zaujetím, jež dokáže skvěle přenést i na diváka, který, ačkoli cítí nepatřičnost nepřiznaného pohledu, je stále silněji a neodbytněji přitahován k tomu, co vidí. A tak, zatímco tito herci netuší, že účinkují v představení bez scénáře a možná i bez naděje na rozuzlení, a obráceni k divákovi zády dál bez studu provozují své soukromé rituály, nebo prostě jen zdánlivě zbytečně existují, neodehrává se katarze a rozuzlení na scéně obrazu, ale v hlavě těch, kteří těmto scénám přihlížejí. Autorce se tím podařilo odhalit člověka víc a úplněji, než si je každý, byť jen na chvíli, ochoten připustit – díváme-li se tu na někoho, pak především sami na sebe. ____________________________________________________________________________ The vernissage was held on 9 March 2020 at 6 PM at the Antonín Dvořák Theatre. The exhibition project was implemented in collaboration with curator Martin Mikolášek. Although the painter from Olomouc Adéla Jánská (1981) has been through training course of František Hodonský, whose paintings and graphic arts mostly contain imaginative landscape, her main topic is a human figure for more than one decade. Ostrava, as she claims, is very close to her – she introduced her paintings here two years ago in the Michal Mine. This year, except for the exhibition in the Gallery of Contemporary Art at the Antonín Dvořák Theatre, she prepares another presentation in Ostrava. Using vivid colours in her paintings, she is able to capture the figures in insecure situations. For a moment it may seem that we are witnesses of simple and pointless actions captured in an indecisive and pointless moment in the middle of the beginning and the end of something that has no point. Agents of these (non)actions she observes with even voyeuristic impression which she may transmit to the viewer who is strongly connected to what he sees. And thus, while these actors don’t know they are performing without a script and maybe even hopelessly waiting for a denouement, they keep doing their rituals with backs turned to the viewer, or they just pointlessly exist, the catharsis does not take place on the picture scene but in minds of those who see it. The author revealed a human more and quite completely than each person is willing to admit at least for a moment – if we are looking at somebody here, we are looking at ourselves in the first place.

  • NDM EXTRA

    Eva Konstantinidu (Ei): Švy

    11 Nov 2019 – 10 Jan 2020

    Vernisáž výstavy se uskutečnila 11. listopadu 2019 v 18 hodin v Divadle Antonína Dvořáka. Výstavní projekt je realizován ve spolupráci s kurátorem Martinem Mikoláškem. Obrazy, které malířka Eva Konstantinidu (skrývající se často pod zkratkou EI) připravila pro Galerii současné malby v Divadle Antonína Dvořáka v Ostravě, navazují na její zájem o motiv zátiší, jenž v poslední době rozvíjí v rozličných variantách. Skladebná kompozice předmětů a přírodnin provází malířství po staletí. Nejde v ní přitom zdaleka jen o zachycení podoby zobrazovaného artefaktu či o malířský přepis senzuálních vlastností povrchu jednotlivin a jejich prostorových vztahů. Zátiší bývá tradičně spojováno s motivem „vanitas“ (latinsky – prázdnota, nicota) tematizujícím pomíjivost a marnost lidského života na obrazech často vyjadřovanou symboly plynutí času – přesýpacími hodinami, vadnoucími květinami nebo lebkou. Motiv lebky je tématem, ke kterému se EI v poslední době opakovaně vrací a zkoumá jeho fyzické i symbolické prolínání s motivem krajiny, s portréty či fragmenty lidského těla. Zajímá se přitom především o barevný vjem, jenž ovšem graduje směrem k celkovému symbolickému vyznění. Fakticita malby se tu pojí s holou přítomností tvarů obtěžkaných významy. Nic víc tu není. A právě proto je v této malbě všechno. _____________________________________________________________ The vernissage was held on 11 November 2019 at 6 PM at the Antonín Dvořák Theatre. The exhibition project was implemented in collaboration with curator Martin Mikolášek. Paintings, which the painter Eva Konstantinidu (hiding under the abbreviation EI) prepared for the Gallery of Contemporary Art at the Antonín Dvořák Theatre in Ostrava, continue in her interest in still life motifs she recently expands in many diverse variations. Composition of subjects and products of nature has been part of painting arts since ever. It is neither about capturing the form of the depicted artefact, nor a transcription of individual sensational surface characteristics and their spatial relations. A still life is traditionally related to the “vanitas” motif (emptiness, nothingness in latin) which refers to transience and futility of a human life, and which is in the pictures predominantly expressed by symbols of fleeting time – sandglasses, faded flowers, or a skull. Motif of a scull is a topic to which EI recently keeps returning and explores its symbolic permeation through motifs of landscape, portraits, or parts of a human body. She is mostly interested in colour perception culminating in a general symbolic impression. Factuality of the painting is connected with a simple presence of shapes with meaning. Nothing more. And this all is contained in the paintings.

  • NDM EXTRA

    Marek Nenutil: History of Violence No. 2

    13 Jan 2019 – 08 Mar 2020

    Vernisáž výstavy se uskutečnila 13. ledna 2020 v 18 hodin v Divadle Antonína Dvořáka. Výstavní projekt je realizován ve spolupráci s kurátorem Martinem Mikoláškem. Zásadní zaujatost malbou je jedním z charakteristických znaků umělecké tvorby Marka Nenutila. Možná právě proto, že nemá žádné systematické malířské vzdělání, je jeho umělecký projev nehledaný, nespekulativní a direktivně upřímný. Malbě se věnuje už od mládí. Prošel i obdobím street artu, občas vytváří objekty, ale malovaný obraz v jeho tvorbě jednoznačně dominuje. Pracuje v cyklech, v nichž proměňuje náměty a variuje svůj výraz a experimentuje s technikou. Nechce být otrokem jednou nalezeného a ověřeného stylu, ale tendence k přímému atakování diváka zůstává pro jeho tvorbu typická. Ačkoli se často nechává inspirovat starými fotografiemi ze 40. a 50. let minulého století a v poslední době se zaměřuje na „nevinné dětské hry“, přepracovává tyto zdroje tak, aby skrze autorskou proměnu jejich vizuality mohl glosovat či komentovat problémy současného světa – od globální ekologické krize (tající ledovce) až po násilí, jež prosakuje do současnosti nejen skrze dějiny, ale i prostřednictvím masmédií a sociálních sítí a mění tak naše vlastní, individuálně zabarvené vnímání. Výstava v Galerii současné malby v Divadle Antonína Dvořáka navazuje na nedávnou výstavu Marka Nenutila v pražské Nové galerii. ____________________________________________________________________ The vernissage was held on 13 January 2020 at 6 PM at the Antonín Dvořák Theatre. The exhibition project was implemented in collaboration with curator Martin Mikolášek. Being totally interested in painting is one of fundamental motifs of Marek Nenutil’s artistic work. Maybe it is the lack of a systematic education as painter what is the reason why his work is so unsearchable, non-speculative and sincere. He has dedicated to paint art since very young. He has been through street art, sometimes he has created object, but a painted picture has always dominated in his work. He works in cycles in which he changes motifs and varies his expression and experiments with a technique. He does not want to be a slave of already discovered and proven style, but the tendency to attack the viewer directly is typical for him. Though he gets inspired by photographs from the 1940s and 1950s and focuses on “innocent children’s games”, he remakes these sources so he may gloss or comment on problems of the modern world – from the global ecological crisis (icebergs melting) to violence coming to the present day via mass media and social networks which changes our own, individual perception – through the author change of its visuality. The exhibition in the Gallery of Contemporary Art at the Antonín Dvořák Theatre continue in the recent Marek Nenutil’s exhibition in the New Gallery (Nová galerie) in Prague.

  • NDM EXTRA

    Petr Pastrňák: PASTRŇÁK

    02 Sep 2020 – 01 Nov 2020

    Vernisáž 2. září 2020 v 18.00 hodin     2. 9. – 1. 11. 2020 v Divadle Antonína Dvořáka   Pro malíře Petra Pastrňáka, severomoravského rodáka (narodil se 17. 2. 1962 ve Frýdku-Místku) neplatí v umělecké práci dané jistoty. Každým obrazem, ať již ho vytváří na plátno nebo na papír, pokouší své možnosti a otevírá se očekáváním. Samozřejmě, má svoji zkušenost, vždyť se svými obrazy vstoupil docela razantně na českou scénu už kolem poloviny 90. let. Má svoje metody a techniku, jak své obrazy dělá, svůj výrazný styl, který se přirozeně a plynule proměňuje. To vše zakládá sebejistotu malíře a také stimuluje očekávání publika a jeho sběratelů. Nicméně nikdo, ani malíř, neví, co se stane v jeho příštím obraze. Na aktuálních Petrových výstavách je zachycen stav malířova malování v posledních letech, s větší či menší připomínkou minulosti. Mezi současnými pracemi bych však rád upozornil na plátna, zobrazující posvátnou indickou horu, pod kterou našel Petr svůj nový domov. Již delší čas totiž střídá život v Čechách s dlouhodobými, stále se prodlužujícími pobyty v jižní Indii. Být tam ho naplňuje osvobodivým pocitem – prostě je, pracuje na zahradě, žije. Myslím, že něco z toho pocitu se dostalo právě na obrazy, na kterých tamní posvátnou horu zachytil. Výstavní projekt je realizován ve spolupráci s kurátorem Martinem Dostálem. _________________________________________________________________________________ EXHIBITION – Petr Pastrňák: PASTRŇÁK The vernissage was held on 2 September 2020 at 6 PM 2 September – 1 November 2020 at the Antonín Dvořák Theatre What does not exist for the painter Petr Pastrňák, a north-moravian native (born on 17 February 1962 in Frýdek-Místek) are given certainties in an artistic work. When creating each painting, whether on a canvas or a paper, Petr tries what is possible, and he is open to expectations. Of course, he is experienced since he significantly enriched the Czech scene in the mid-90s. Petr has his own methods and a technique how to paint as well as his own and distinctive style that continuously and naturally changes. This all creates a basis for painter’s self-confidence as well as stimulates viewer’s and collectors’ expectations. However, no one—including the painter himself—knows what comes next in the next painting. The current exhibitions capture the painter’s state of creation in the last few years, with a noticeable reminder of the past. What I would like to point out among the current paintings are those that depict the sacred Indian mountain, under which Petr found his new home. Petr changes living in Bohemia with living in southern India for a while. His somewhat longer stays in India fills him with freedom—he simply exists, takes care for garden, and lives. I think that the feeling reflects in those paintings in which he depicted the sacred mountain.

  • NDM EXTRA

    David Jedlička: SLOW ATTACK

    25 Aug 2021 – 29 Oct 2021

    První z vystavujících v Galerii současné malby Divadla Antonína Dvořáka ve výstavní sezóně 2021/2022 je malíř a pedagog Katedry výtvarné výchovy Univerzity Palackého v Olomouci David Jedlička (*1969). Spolu s Katarínou Szanyi a Alešem Hudečkem patří umělcům, kteří v druhé půlce 90. let absolvovali malířský ateliér Daniela Balabána na tehdejší Katedře výtvarné tvorby Ostravské univerzity v Ostravě. Upozornil na sebe tehdy již během studií. Není proto překvapivé, že byl přizván i na dnes již legendární výstavu „Ostrava – umjeni?” připravenou manželi Ševčíkovými pro ostravský Dům umění a pražskou Výstavní síň Mánes. Ačkoli se tedy jedná o autora, jehož působištěm je dlouhodobě Olomouc, jeho vazby na Ostravu a ostravskou výtvarnou scénu jsou dle mého názoru stále velmi silné. David Jedlička se kromě malby zabývá i elektronickou hudbou – odtud pochází i název, který si pro výstavu zvolil. Slow Attack je jednou z funkcí syntetizátoru. V překladu ale doslova znamená „pomalý útok”. I Jedličkovy obrazy jsou jakýmsi pomalým a postupně účinkujícím atakem na naše vnímání. _____________________________________________ The first author who exposes his works in the Gallery of Contemporary Art at the Antonín Dvořák Theatre in the 2021/2022 season is David Jedlička (1969)—a painter and teacher at the Department of Art Education at the Palacký University Olomouc. Together with Katarína Szanyi and Aleš Hudeček, he graduated in Daniel Balabán’s course at the University of Ostrava at the end of 1990s. His works became impressive during his studies at the Department of Painting. For that reason, it was not surprising that David Jedlička was proposed to participate the legendary exhibition called “Ostrava – umjeni?” which was prepared by Mr and Mrs Ševčík and exposed in the Gallery of Fine Arts in Ostrava and The Mánes Exhibition Hall in Prague. Although the city of Olomouc is crucial for David Jedlička, his bonds with the Ostrava’s fine arts community remain way too strong. Besides painting, he is interested in electronic music, which is the reason why his exhibition is called Slow Attack (as one of the synthesizer functions). As the meaning of the title indicates, Jedlička’s works slowly and progressively attack our perception.

    neueste Werke

    • Táňa Hodanová

      Lady Macbeth
    • Táňa Hodanová

      Paní Marjánka
    • Táňa Hodanová

      Civilní
    • Táňa Hodanová

      Civilní
    • Táňa Hodanová

      Civilní
    • Táňa Hodanová

      Civilní
    • Táňa Hodanová

      Civilní
    • Táňa Hodanová

      Civilní
    • Táňa Hodanová

      Civilní
    • Táňa Hodanová

      Civilní
    • Táňa Hodanová

      Civilní
      h = 150 cm
    • Táňa Hodanová

      Neznámá inscenace
    • TÁŇA HODANOVÁ
    • TÁŇA HODANOVÁ
    • Táňa Hodanová

      Matka
    • Táňa Hodanová

      Civilní
    • Táňa Hodanová

      Vassa Železnovová
    • Táňa Hodanová

      Hippodamie
    • Táňa Hodanová

      Eliška, rozená z Rožmberka
    • Táňa Hodanová

      Elisabeth Moulton-Barrettová